Někdy se stává, že dospělá osoba (maminka, kamarádka, kolegyně,...) pohybující se ve světě dětí si mě zavolá a zeptá se, jak já to mám s dotyčným dítětem.
Ano, většinou to přichází ve chvíli, kdy si dospělý neví s dítětem rady (emočně, energeticky, v rámci vzdělávacího procesu či v rámci výchovy). No a tak vyprávím... Poslouchám, naslouchám...
Během dnešní procházky jsem byla svědkem něčeho, co není úplně neběžné. Jedná se o něco, na co narážím nejen v rámci náhodného pozorování, ale i každodenního fungování rodin s dětmi a domácími mazlíčky, kdy tuto věc již roky komunikuji (když se mě někdo zeptá, chce slyšet můj názor, chce podpořit, žít jinak).
...pro jednoho naprosto samozřejmé, pro druhého něco neuchopitelného. Pak je tu část populace, která jisté věci zaregistruje a vnímá vnitřní hlas, leč nenajde si čas vyslechnout a následovat.
Představte si kupříkladu vyučovací hodinu v první třídě, třicet dětí a jeden jarní projekt.
Před pár dny na mě vyskočil článek, jehož hlavním tématem bylo, že dcera známého zpěváka nemá ani po třech týdnech od narození jméno. Trvalo to sice ještě asi 14 dní, ale teď konečně krátce na toto téma aneb Pojmenování dítěte.
Aby děti byly šťastné a radostné, potřebují zažít onu cestu - cestu za radostí.
V dnešní době mají mnohé děti všechno hned, některé dokonce ani neznají, jaké to je na něco se těšit. Ano - pomalu se vytrácí ten proces, kdy jsme se jako děti mohli na něco těšit. Přitom fáze těšení se je velmi krásná a...
Kolikrát se snažíme dětem vymyslet řízené aktivity nebo máme tendence si s nimi stále hrát apod.
Pakliže nám to s dětmi přijde složité...
Dnes jednoduše, stručně a "na férovku".
Mnoho maminek hledá rady a řešení na nelehké situace/stavy, které jsou dlouhodobého charakteru.