Mysl se pořád snaží něco vymyslet

Ve spojitosti s dětmi mám pocit, že mnohdy máme tendence pořád něco vymýšlet, zamýšlet a plánovat.
A přitom, kolik si ušetříme času, energie, často i financí a hlavně sevření a tlaku na sebe i děti, když...
Když...
necháme řeku plynout. Uvedu na konkrétním příkladu z tady a teď, potom si dovolím toto zamyšlení rozšířit na třídu. Byla jsem požádána jednou mně blízkou bytůstkou, zda bych ji doučovala. A já odvětila, že samozřejmě, že ano, ale v hlavě jsem měla pár otázek. Několik z nich jsem vyslovila nahlas, abych věděla o co jde. Zajímalo mě:
1. oč se jedná (přece jen je rozdíl udělat si přípravu na A a rozdíl připravit si Z.)
2. pak přišlo mírné zděšení u mně (tohoto tématu jsem se při svém působení ve škole vždy mírně děsila)
3. proč? (zajímalo mě, zda to zrovna ve škole probírají, zda to po nich chce paní učitelka, nebo...)
4. no a pak, mě odpovědi a přístup druhé strany naprosto "odrovnal" (ona prostě chce, nemusí, ale CHCE. Chce se to naučit pro sebe. Ano, v dnešní digitální době, dítě Vám řekne, že mu nestačí umět čtvrt, půl, třičtvrtě, celá). A já nepřestávám žasnout.
5. zamyšlení se nad tím, zda když jsme spolu strávili celý školní rok a i čas mimo třídu, zda na tom mám svůj podíl (možná trochu ego, možná trochu údiv z odpovědí dítěte, které jakoby za poslední týdny tak, ale tak vyrostlo až jsem jen vděčná, že mě k sobě pouští natolik, že to můžu zažívat, slyšet, vnímat a jen tiše pozorovat a říkat si, že je to pro mě ctí).
6. pocit, že když mi někdo dá takovou důvěru je nebesky krásný, zároveň mám tendence to hrotit. Pak jsem ale se usadila do klidu a připomněla si tu energii rozhovoru. Řešení přišlo samo. Vím, co mám dělat a jak. A to, co mě napadlo jen zprostředkovat dál. Nic víc.
A proč tyto řádky píšu?
Víte mnohdy máme tendence to vymyslet, ale ve skutečnosti (a mám to ověřené roky praxe ve školství, v MŠ i ZŠ i jiných uskupeních) je to jednoduché. Dokonce tak jednoduché, že se nám to zdá místy až podezřelé. Anebo v tom máme pocit, když nám to přijde jednoduché, že určitě musíme ty děti ošizovat, když máme jednoduchou cestu... ale není tomu tak a mám to ověřené, že když dokážu setrvat v srdci (a taky důvěře v druhou stranu), nikoliv se převálcovat myslí a pocitem, že přece musím to dokonale vymyslet bod po bodu, slovo od slova, být perfektní... Najednou zjistíte, že nemusíte vůbec nic, že stačí být jenom u sebe.
Stačí nechat se vést.
A děti? Ty mi to, když jsem výše zmíněné v jejich společnosti dokázala, vrátili stonásobně. Nehledě na to, že jakékoliv učivo, situace, emoce, spolubytí v prostoru atd. - dostalo zcela jiný rozměr a esenci.
S láskou a přáním bytí v srdci
~Veronika~