Proč je zrovna tohle důležité při "práci" s dětmi?

Proč považuji za důležité při "práci" s dětmi je podporovat v tom, aby byly samy sebou? (pozn.: neznamená nevychovávat, nemít pevně stanovené hranice ani respektovat dítě a sám nebýt respektován). 

Tohle je možná vůbec to nejdůležitější, když se jedná o děti. Řekněme, že do šesti až sedmi let věku (potom ještě tam do desáté roku) považuji již za samozřejmost podporovat děti v tom, aby byly samy sebou. A proč právě toto považuji za důležité, možná vůbec nejpodstatnější? 

PROTOŽE Z TOHO PAK PLYNE VŠECHNO OSTATNÍ.

Ano, je to tak. A více než 17 let praxe práce s dětmi mi to v posledním roce ukázala/potvrdila asi do té nejvyšší možné míry. Jistě, práce s dětmi a rodičovství není možné realizovat 24/7 s nadhledem a v zenu, ale vězte, že to, o o čem píšu se vyplatí a považuji to za jednu z nejlepších investic nejen pro dítě, ale také pro sebe a rodinu jako takovou.

Když totiž dítě podporujete v tom, aby bylo samo sebou a ne robotem (já dětem někdy taky říkám, že z nich nechci mít vojáky) a otevřete se možnosti, že dítě ví, dítě je parťák a že není pro jeho život potřebné ho učit, jak se přesně co dělá a vést ho stylem, jak jsme my sami třeba v minulosti byli vedeni, nejenže takovéto dítě je jako houba, ale ono je u studnicí nekonečných možností a Pravdy. Když totiž dítě v nízkém věku naučíme, že nemá být samo sebou a že tohle sice není v pořádku, ale dělat se to musí apod. - sami to znáte, často se u dětí setkáte s nepochopením a nějakou formu odporu. Myslím, že je to často ve chvílích, kdy dítě tlačíme někam, kde má hrát nějaké hry a nasazovat masky, kde mi sami hrajeme a žijeme život v módu přežití. 

* prosím neplést si s volnou výchovou viz první odstavec textu 

Ostatně se domnívám, že my jako děti jsme tak činili stejně, a to s naprostou přirozeností. Protože jako dítě jsme podvědomě nebo vědomě věděli, kam jeden úskok od sebe sama může vést. Viděli jsme, jaký je rozdíl, když je člověk v lásce a když naproti nám seděl člověk schvácený strachem, stresem, programy, které ani nejsou jeho apod. Jako děti jsme rozeznali, když někdo byl upřímný a autentický a věděli jsme, jak to má vypadat a že je naprosto přirozené být sám sebou a spokojený a šťastný a všechno na druhé straně jsme do jisté míry dokázali pochopit, že je to součást života, ale že to rozhodně není něco, co by náš život mělo určovat a vést. 

A pak jsme vyrostli

...a mnohdy zjistili, ve dvaceti, třiceti, padesáti, že "já nejsem já", že nejsme šťastní a necítíme se vůbec, ale vůbec naplnění. Jednoho dne se probudíme a zjistíme, že abychom vůbec vstali z postele musíme nasazovat masku a řídit se těmi miliony převzatých programů a autopiloty, kteří nás udržují v tom,: "takhle je to ok, hlavně nebuď sám sebou." A tak se může jednou po probuzení stát, že zjistíme, že náš život není náš, ale někoho, kým jsme se stali na základě rodiny, institucí, přesvědčení a programů. Zjistíme, že vlastně ani nevíme, proč to či ono činíme, prostě běžíme krysí závod. 

Uvědomění

Dobrou zprávou je, že kdykoliv si cokoliv uvědomíme, máme dvě možnosti: něco s tím dělat, nebo jet na autopilota dál.

** tímto jsem chtěla ve zkratce říct, že když děti necháme být dle této myšlenky, můžeme se od nich jednak mnoho naučit a na mnoho věcí se rozpomenout a třeba začít zase znovu postupně implementovat do svého života a hlavně - naše děti se v životě neztratí, ať se bude proměňovat kulisa jakkoli. Budou totiž mít v životě to nejdůležitější... budou mít sami sebe. 

*** mít sám sebe je pro život podstatné, protože být sám sebou - od toho se odvíjí úplně všechno