Dospělý, dítě, dospělý

Někdy se stává, že dospělá osoba (maminka, kamarádka, kolegyně,...) pohybující se ve světě dětí si mě zavolá a zeptá se, jak já to mám s dotyčným dítětem. 

Ano, většinou to přichází ve chvíli, kdy si dospělý neví s dítětem rady (emočně, energeticky, v rámci vzdělávacího procesu či v rámci výchovy). No a tak vyprávím... Poslouchám, naslouchám dospělému na druhé straně a když mě opět vyzývá - opět vyprávím, jak se dotyčné dítko jeví a projevuje v mé přítomnosti. 

Ochota versus neochota

Řekla bych, že za ty roky jsem poměrně dobrá v odhadu (při prvních pár sekundách), zda naproti mě stojí osoba, která to opravdu myslí vážně a CHCE najít s dítětem společnou řeč a jít partnersky bok po boku, nebo zda tam stojí osoba, která vlastně spíš očekává mé přitakávání a požehnání. 

Víte, já to nikdy s žádným dítětem nevzdala. Někde jsem hledala komunikační kanál měsíc, jinde třeba i půl roku, ale snažím se děti neškatulkovat a nedávat jim nálepky (každý jsme komplexní bytost a stejně tak, jako na situacích, tak dětech, na každém jednom z nich, i když třeba někde jsou začátky velmi specifické, se dá najít něco, co nás spojuje, TO něco, co může posunout každodenní fungování z bodu nula do bodu XY). Dále: Vše, co je v místnosti se snažím vždy řešit a nechat v místnosti. Rozhovor s rodiči je pro mě nejzazší možnost, ke které přistupuji po opakovaných, nic nepřinášejících snahách a třeba i konzultacích situace s kolegy.

Někdy jsou pokroky viditelné za týden, jindy jsou velmi postupné a drouboulinké a vyžadují pravidelné zvědomování. Každé dítě je jedinečné. A mně se již roky osvědčuje individuální přístup.