Proč (vy)povídání nepřináší změnu?

Tentokrát se zaměřím na celospolečensky velmi častý jev. Tím jevem není nic jiného nežli (vy)povídání směrem k druhému. Je přitom jedno, zda někdo opakovaně povídá o svém životě a o tom, co je v něm špatně na chatu, ve FB skupině, kamarádce, v práci, psychologovi, terapeutovi, kdekoliv.

Jedno (a sama jsem si tím prošla) mají všechny příběhy společné.

Jde o to, že (vy)povídání dočasně pomůže - přináší totiž úlevu a na krátký čas z nás smete tíži. Jenže neřeší fakticky vůbec nic. (Vy)povídání přináší úlevu, nikoliv však sebemenší změnu. Avšak má svůj smysl - pokud toto období/tu možnost se rozhodnete využít. Jestliže se vy(povídáte), přichází okénko, kdy se cítíte lehčí, máte čistější hlavu a i když třeba jen o něco čistější, tak vnímáte ten rozdíl. A to, to je přesně ten čas, kdy můžete začít svůj život postupně měnit (máte-li tedy zájem, protože narovinu - spousta lidí skutečný zájem nemá a pro (vy)povídání si chodí jako pro drogu. 

Zásadní je, že když moc povídáme o tom, jak je to či ono v našem životě špatně, tak jsme jednak v roli oběti (a z té se špatně tvoří a mění) a druhak - nikdo jiný za nás v životě nic neudělá! Vím, že to zní možná poněkud hrubě, ale je to prostě tak. I ten nejlepší lékař, psycholog, terapeut, učitel ve škole, průvodce, homeopat... - může poradit, doporučit, podpořit, vyslechnout, předat svoje zkušenosti, ale faktem je, že si za Vás nikdo nenatočí o pět minut dřív budík, abyste konečně začali stíhat ranní autobus do práce. Faktem je, že ta homeopatika, která Vám dal homeopat v sáčku a hezky rozepsal jejich užívání si je za Vás doma nevezme do úst. Faktem je, že za Vás nikdo jiný nebude chodit spávat v deset namísto půlnoci. Atd. atd.

Všechno je řešitelné, avšak je třeba alespoň připustit si, že hybatelem každé potenciální změny v našem životě jsme my sami...

S láskou 
a přáním pohodového (nejen) pátečního dne
Veronika