Medvěd versus čivava
Dnes jsem cestou z práce jela autobusem a... byla tam dívka, která byla moc krásná a taky moc smutná. Během těch několika minut se naše pohledy mnohokrát potkaly a bylo to zvláštní, protože obvykle (vlastně jen velmi výjimečně) s lidmi nenavazuji delší oční kontakt.
Víte, došlo mi, že každý někdy máme chvíle, kdy je nám prostě na nic, jsme smutní, něco nás zasáhne.
Tohle píšu nejspíš proto, že ano - jsou věci, ke kterým vědomě nebo nevědomě (spíš nevědomě) kráčíme a pak se nemůžeme (i když často tak činíme) tak úplně moc divit, že se jednoho dne "ocitneme před velkým medvědem a ten nás chce sežrat" (omlouvám se všem medvědům, ale nevím, jak jinak ten stav přiblížit).
Jenomže víte, co? Někdy v životě přijdou chvíle, kdy se to tváří jako ten velký medvěd a vy nechápete, protože jste vědomí a jdete v souladu se sebou sama životem. Jste tvůrčí, upřímní, vytváříte přidanou hodnotu a... najednou je to jako byste se ocitli před velkým medvědem. Možná tak na moment zapochybujete, ale víte co? Ono je to možná všechno trochu jinak... možná, že ten medvěd není ve skutečnosti žádný medvěd, ale jen malá čivava (omlouvám se všem čivavám).
Co tím chce básník říci?
...někdy se nám v životě může stát, že jsme postaveni před hotovou věc/situaci, kterou jsme si nevybrali a ani jsme nedělali nic pro to, aby k ní došlo, šli jsme totiž v souladu se sebou sama. Nicméně faktem je, že se to něco děje, a to je nezpochybnitelné. V takových životních okamžicích nemáme již sice možnost akce/činnosti (prostě jsme všechno dělali "správně"), avšak VŽDY máme možnost reakce/přístupu.