Láska versus zamilovanost

08.10.2022

Možná, že tento text právě vzniká v návaznosti na text předchozí (Tři úrovně (s)plynutí), možná to mělo být obráceně? :) Nevím...

nicméně...

Rozdíl mezi tím, když je nejprve láska a mezi tím, když je nejprve zamilovanost

Pokud nejprve přichází zamilovanost, jedná se o stav fyzické přitažlivosti, pudovosti, hormonálního systému, podvědomí plodit další život (rozmnožování a zachování rodu) a dalších fyziologických procesů. Ne náhodou se o období zamilovanosti mluví jako o stavu, kdy máme nasazeny "růžové brýle".  Byť zamilovanost otevírá srdce a je to zajisté krásná věc, stává se v ní současně také to, že nevidíme, neslyšíme, jsme omámeni. Připodobnila bych to přílivu obrovské energie, kdy se sice otevírá naše srdce, ale zároveň se sami sobě tak nějak vzdalujeme. Ve fázi zamilovanosti nevidíme nic jiného než partnera a stavíme jej na první místo. Tím se postupně ocitáme, nevědíc, ve spleti očekávání, lpění, strachů, domněnek, závislostí a pocitu, že jedině s partnerem jsme úplní. Člověk ve stavu zamilovanosti jedná ve skutečnosti spíše hlavou, než-li srdcem a chce toho druhého vlastnit. Vlastnit, protože se bojí. Bojí se, že bez toho druhého nebude opět celistvý. Je proto logické, že pakliže začne zamilovanost odeznívat, snažíme se tento příjemný stav nadstavovat a všemožnými možnými i nemožnými způsoby udržet či znovuobnovit. Jenže tohle není možné. Zamilovanost prostě jednoho dne odezní... no a potom zase pohlížíme tváří v tvář sami sobě. No a v tento okamžik se mnoho vztahů začíná tzv. lámat. Mnohdy totiž nejsme schopni měnit  sebe, pohlédnout pod povrch a máme obrovský strach růst a vystoupit. A tak to začneme chtít po partnerovi. Nevíme totiž, že ona obrovská touha druhé měnit, zachraňovat a dolovat z nich jejich potenciál není ve skutečnosti o nich, ale o nás. A je známé, že vždycky je snazší zaměřovat svou pozornost na ostatní, než-li na sebe sama...

Rovnocenný partner

Oslím můstkem se dostáváme k velmi podstatné skutečnosti. Dostáváme se k tomu, že přitáhnout si můžeme do života pouze takové partnery, kterými vlastně sami sobě jsme. Partner je totiž vždy odrazem našeho vztahu k sobě samým. Pokud nejsme u sebe, nejsme celiství, otevření a pravdiví - jen těžko si můžeme takového partnera do života přitáhnout (byť přát si to či zkoušet to můžeme sebevíc).

Jestliže jsem v krátkém sledu času něco pochopila, tak to, že si vždy přitahujeme rovnocenné partnery. Nikoliv na úrovni, kde si myslíme že jsme nebo víme, že bychom mohli být, ale na úrovni, kde ve skutečnosti v danou chvíli jsme. Proto se stává to, že lidé nadávají na partnera, říkají, že mají v partnerství smůlu, jak je to nespravedlivé, že si stále přitahují jen patologické vztahy, že ten dělá to a ono apod. Pakliže však budeme upřímní k sobě samým a najdeme odvahu se podívat dovnitř sebe sama a jít do hloubky, zjistíme, že onen partner nám pouze zrcadlí naše bloky, traumata, strachy, nelásku a další. Onen partner je jen a pouze naším zrcadlem - nic víc, nic míň. A tady máme možnost volby, buď to uneseme, nebo utečeme. Když utečeme, a k tomu dochází velmi často, opět si přitáhneme podobného partnera. Čím déle budeme utíkat sami před sebou, tím intenzivněji nám další a další partneři to uvnitř nás budou zrcadlit. Pokud se však rozhodneme jít dovnitř (a nezáleží na tom, zda po boku stávajícího partnera či vědomě odejdeme, tj. neutečeme), máme dost solidní šanci, abychom jednou došli ve vztahu nejprve 

...k lásce

Pokud se vztah (pozn.: nemusí dojít ani ke vztahu na fyzické úrovni ve smyslu fyzického vztahu, bytí ve vztahu s dotyčnou osobou) začne otevřeností, láskou, sounáležitostí, jakousi přirozeností jedná se o Lásku. Když toto pocítíte vůbec poprvé, můžou přijít obavy, nejistota, pochybnosti. Vlastně je to celkem pochopitelné, když jsme do té doby tento stav nepoznali. Víte, Láska jedná srdcem. Láska je otevřená a bez lpění, potřeby někoho vlastnit či měnit. Láska prostě je. 

Pokud se teď ptáte, jak a zda skutečnou lásku poznáte... Poznáte, protože Láska přichází úplně jinak než zamilovanost. Láska totiž srdce neotevírá, skutečná láska může přijít jedině tehdy, kdy již otevření jsme. Přichází ve chvíli, kdy jsme. Láska je pravdivá... V lásce nevidíme partnera skrze růžové brýle, ale naopak - od samého počátku vidíme jeho "nedokonalosti", vnímáme například jeho nejistotu, obavy, zranění. Často si tyto drobné "nedokonalosti" tak nějak jemně stále zrcadlíme, ale už to není jako dřív - je to opravdu jen jemně a hlavně - je to v lásce a láska nesoudí, nelpí, neočekává, nehodnotí, nebojuje ani netouží vlastnit. Láska utváří prostor, kde druhého nechceme měnit, ale utváří prostor, kde  můžete společně růst.

Láska je o celistvosti bez potřeby doplnění od druhého.

Láska nežádá po druhém: "Buď se mnou a naplňuj moje kalíšky potřeb."

Láska je o sdílení, sounáležitosti, hloubce, autentičnosti, klidu, přirozenosti, svobodě a pravdivosti. Láska je o přítomnosti. 

A když pocítíme ve vztahu k někomu Lásku, můžeme ji nechat skrze nás proudit, a to i tehdy i když tam jsou ještě stále nějaká zranění, strachy, minulé zkušenosti a nejsme si třeba sami sebou v ten moment, kdy přijde, úplně 100% jisti a třeba máme i pocit, že nejsme dost dobří nebo máme pocit, že bychom měli vyrůst nejprve sami a teprve potom... 

Ať už se rozhodnete jít v Lásce do vztahu či nikoliv, jedno je jisté - jste Láskou :), ano JSTE. Protože opět platí to, že si do života vždycky přitahujeme rovnocenné partnery :).

S láskou

-VK-


Jamaron: Osudová balada
https://www.youtube.com/watch?v=7YCmQwPJAS4