Jeden jediný důvod, proč udělat krok zpátky - krok zpátky k sobě
Když člověk slyší slova jako krok a zpátky, na první pohled se toto spojení může jevit jako hloupost či zpátečnictví. Nicméně tuto myšlenku nosím v sobě nějaký ten pátek. Jde o to, že v současné společnosti lze již delší dobu (roky) pozorovat odcizení se. Jedná se jednak o vzdálení se jeden druhému, ale taky sobě samému. Tento trend u některých ještě navíc posílil poslední přibližně rok a půl a není se čemu divit. Nicméně nikdo a nic nám nemůže za to, že jsme se odcizili sobě samým, že nevíme, kdo vlastně jsme, že se nám rozpadají vztahy jak na běžícím páse, že jsme uvnitř prázdní. (Pro ty, kterým již při čtení tohoto odstavce vylétl tlak až mimo tlakoměr, prosím, berte v potaz, že ve čtení nemusíte pokračovat. Není mým cílem nikoho obírat o jednu z nejcennějších komodit - čas).
Záleží však na tom, jak se na svůj život díváme. Pokud se díváme očima plnýma strachu a ublížení, pakliže předáváme odpovědnost do rukou druhých a už nevíme, kdo vlastně jsme nebo to nepovažuje za důležité vědět - je snadné se v tomto světě jedenadvacátého století ztratit, uzavřít a být obětí všeho a všech. Někde nás k tomu dokonce vědomě vedou (rodina, škola, zaměstnání,...). Tolik množství informací, které se na nás valí ze všech stran v průběhu jediného týdne, lidé dříve neměli za 100 let života. Už jen to představuje obrovský nápor na jedince.
Je to velmi náročné a ne vždy je to příjemné, ale dokud se na svůj život nezačneme dívat sebekriticky (přičemž kritika neznamená automaticky, že je něco špatně, viz pojem konstruktivní kritika) a alespoň trochu do hloubky (ideálně pak komplexně, v souvislostech), dokud se nevrátíme aspoň trošku k sobě, jen těžko můžeme něco ve svém životě změnit. Změny totiž zpravidla nepřichází samy od sebe (na rozdíl od věcí, situací, které se nám tzv. samy od sebe dějí, respektive my máme ten pocit, vážně nerozumíme tomu, proč: náš další partner je opět alkoholik nebo proč i když máme všechno, tak se uvnitř cítíme prázdní a nešťastní).
Vždy záleží na oblasti, ve které má ke změně dojít. Že je potřeba/bylo by žádoucí něco v našem životě změnit, dokáže zpozorovat prakticky každý z nás. Jako problematičtější se nejeví ani tak náznaky, události, ne-moci, začarované kruhy, vnitřní nesoulad aj., ale naše chování se/reakce/přístup k nim. Mnohdy máme totiž tendence nehodící se věci ignorovat, neřešit, nevěnovat jim pozornost či je všemožnými způsoby potlačujeme. Jenže jsou věci, které jejich opakované přehlížení akorát zasadí hlouběji do našeho systému. Což postupem času může vést k obtížím daleko většího rozsahu.
Dnešní společnost je orientovaná na výkon, avšak jsme to právě MY, kdo společnost tvoří - každý jeden z nás.
Samozřejmě, že je jednodušší ukazovat na druhé, někdy to dokonce může na chvíli, jakože pomoci. Avšak z dlouhodobého hlediska pohled ven/mimo sebe sama nepřináší mnoho užitku - ani dotyčnému jedinci, ani společnosti.
Můžeme svou pozornost neustále zaměřovat na ostatní, stěžovat si, nadávat, ale odpovězte sami sobě - JAK SE CÍTÍTE? JSTE SPOKOJENÍ? JSTE ŠŤASTNÍ?
Je možné ve stavu odcizení dosáhnout trvalých změn? Jak to vlastně je? Co se změní tím, když budu za dveřmi na někoho nadávat? A proč nejdu a neřeknu to, co mám na srdci druhému do očí? A proč si vlastně nesednu, nevyhradím si pro sebe 10 minut denně a nejsem sám se sebou/u sebe? Proč nikdy nemám na nic čas, když den má 24 hodin?
V dnešní společnosti místy přebírá dominantní roli orientace na výkon, podle něhož jsme si zvykli posuzovat a mnohdy jsme také sami posuzováni. Za úspěch jsou považovány hmotné statky, jejich velikost, množství, značka. Z mnoha stran je zde neustálý tlak na vyšší a vyšší výkon jednotlivce. Jenže je jedinec opravdu pouze číslo v tabulce? Lze lidské hranice posouvat donekonečna nebo máme i my nějaké limity? Jak se cítíme, víme, kdo vlastně jsme nebo se nám život prostě tak nějak děje?