(Ne)konečno

Koukám na noční oblohu a uvědomuji si, jak (ne)samozřejmé v dnešním světě je, že člověk směňuje svůj čas za peníze, v jejichž výši by viděl svou hodnotu a také mu jeho práce něco přinášela. Přitom, tento svět je údajně plný neomezených možností a odrazem moderní vyspělé civilizace.

Otázkou tedy je, jak je možné, že neustále narůstá spotřeba antidepresiv, k rozpadu dochází v 50 % případů manželství a tříleté děti dnes vyrůstají bez obou rodičů? Proč se čím dál ve větší míře necítíme dobře, vztahy se nám rozpadají jako domečky z karet, těla k nám promlouvají skrze autoimunitní a psychické ne-moci, když dle tabulek a teorií žijeme vůbec v té nejlepší době? Proč máme k dispozici dostatek všeho, jsme obklopeni věcmi a výdobytky moderní doby a zároveň se cítíme prázdní?

Každá doba přináší své, zkušenosti jsou do jisté míry nepřenositelné, leč dá se z nich vycházet, naučit či je můžeme ignorovat. Okolní prostředí, chcete-li kulisy se mění v posledních letech velmi rychle, tak mě napadá, jestli už to není jako ve vrcholovém sportu - je v současné chvíli prostor pro další posun výkonnostní hranice nebo máme jako lidé svoje limity?

Návrat k sobě

Víte, vyspělá civilizace neustále snaží vyvolávat dojem, že jsme na vrcholu, že jsme úžasní, skvělí, dokonalí. Že všechno víme a že se musíme mít skvěle, když všichni vlastníme mobil, tablet, počítač, myčku, pračku,... Moje otázka nicméně zní: "Skutečně vlastníme my technologie nebo ony výdobytky moderní doby spíše vlastní nás?".

Svět je takový, jakým si ho uděláme. Malý svět jednotlivce tvoří svět velký. Každý jeden z nás je hybatelem chodu planety Země, i když si teď mnozí z Vás asi ťukají na čelo. "Já a hybatel Země?", nesmysl. 

Nicméně, pakliže si uvědomíme či jen na okamžik připustíme myšlenku, že jednotlivec ovlivňuje zásadním způsobem své prostředí, ve kterém žije, tak... ono prostředí začíná v nás. My jsme energie, která tvoří a má potenciál. Naše hodnoty, nastavení, vědomí i nevědomí, naše programy a pojetí života jako takového. Přijde mi však, že jedinec mnohé zpochybňuje, že jedinec často zpochybňuje sebe sama s tím, že je malinký a že na něm nesejde. Přitom naše prostředí je odrazem našeho vnitřního nastavení a realitu si tvoříme sami.

Všude již řadu let poslouchám, jak se máme nejlépe v historii lidstva, že máme to či ono a jak je to úžasné. Páni, zní to skvěle a na povrchu tomu snad lze i dnes ještě stále věřit. Všude se na nás valí, jak se společnost posouvá mílovými kroky vpřed. Jenže, opravdu jsme šťastná a zdravá společnost, máme kvalitní vztahy, děláme to, co nás baví, jsme správným příkladem dětem nebo je tendence v této oblasti spíše sestupná? A pokud je tendence spíše sestupná, jak je to vlastně vůbec možné, když se v teoretické rovině a dle všech předpokladů máme mít nejlépe v historii?

Napadá mne jediné... ZÁKLADY. 

Při své pýše, pocitu nadřazenosti jsme se odchýlili od přírody a sebe sama a také jsme se naučili stavět na moderních základech zvaných hmota. Víte, definice šílenství říká: "Dělat stále to stejné dokola a očekávat jiné výsledky, to jest šílenství." Úvaha: "Co když nejenže splňujeme tuto definici, ale ještě navíc ji nechceme opustit (byť její výsledky vidíme, cítíme na mnoha úrovních a pociťujeme v mnoha oblastech života) a odmítáme si připustit, že v touze za neustálým vylepšováním a zdokonalováním jsme vyměnili funkční základy za nefunkční (i když v krásném moderním hávu), na kterých víme, že můžeme ve skutečnosti stavět jen velmi omezeně? Co když jsme vyměnili podstatné za nepodstatné, zdravé za nezdravé, normální za nenormální a co když to není to nejpodstatnější a vina neexistuje? Co když se nemusíme trestat, ani nic dohánět, ani vylepšovat... co když jenom stačí jít směrem k sobě samým?

Co když připustíme, že jsme energií neomezených možností a máme schopnost, každý jeden z nás, dosáhnout svého plného potenciálu, rovnováhy a souladu se sebou samými?

-VK-

* věnováno (ne)konečnému potenciálu a (ne)konečnu v každém jednom z nás