Tentokrát to bude trocha historie aneb Tento text ke mně dnes přišel tzv. "ze šuplíku"...

Moje základní životní otázka

Je mi šestadvacet a vždycky jsem se považovala za celkem rozumnou a vnímavou. Nicméně až před několika měsíci jsem si uvědomila, že jsem řadu let byla skoro až slepá k sobě samé. Člověk se neustále učí novým věcem, mění názory, rozvíjí se nebo naopak v jistých oblastech upadá a je to zcela v pořádku a přirozené. Zkrátka nic nenormálního :). Co však lze považovat za takříkajíc nenormální nebo stojí za pováženou je skutečnost, že spousta z nás postupem let není vůbec, ale vůbec sama sebou. Na stranu jednu je to logické a není se čemu divit, denně se každý z nás setkává s očekáváními, představami, někdy i tlaky v zaměstnání, našem okolí, v bytovém domě atd. Někdy je opravdu náročné prostě jenom být, ale položím Vám otázku, která se před pár lety stala jednou z mých životních základních otázek, a to: "Co Vám to dává, co Vám to přináší?" Tahle otázka je víceméně univerzální, dá se použít v oblasti vztahů, zaměstnání, zájmů atd. 

Jak jsem vlastně k této své základní životní otázce přišla já? Kdy jsem se začala sama sebe ptát?

Bylo po dokončení bakalářského studijního programu na vysoké škole. Jelikož jsem se považovala za studijní typ, učení mi nevadilo nebo vadilo, ale vždycky jsem se dokázala danou látku naučit, rozhodla jsem se zkusit štěstí a přihlásila se na inženýrské studium. Nicméně jelikož "moje" vysoká škola, kde jsem tři roky studovala, neposkytovala tehdy možnost navazujícího studia, rozhodla jsem se podat si přihlášku na úplně jinou vysokou školu. Upřímně ani nevím, jak jsem to dokázala, ale přijali mě. Vzali mě na obor, který byl logickým následovatel oboru, kterému jsem se věnovala předcházející tři roky. Tehdy, když jsem se dozvěděla, že jsem byla přijata, byla jsem hrozně ráda a už jsem se viděla coby inženýr. Nejsem ten typ, co by každému dával na odiv tituly před jmény či za jmény, ale představa titulu ing. se mi hodně zamlouvala. Líbila se mi ta představa - inženýr zní lépe než-li bakalář. 

Školu jsem docela zvládala, navíc jsem chodila pravidelně na brigádu. Bylo to náročné dojíždět, i když jsem studovala dálkově a předměty byly opravdu brané do hloubky a... Jak jsem psala již o pár řádků výš, jako navazující obor jsem si zvolila co nejbližší obor tomu, který jsem již vystudovala. Postupem času jsem však zjistila, že jediný předmět v ročníku, který mě oslovil, byla Psychologie. Nevěnovala jsem tomu však velkou pozornost a dál jsem se drtila Makroekonomii, Mikroekonomii, Statistiku apod. Když pak končil zimní semestr, absolvovala jsem zápočty, chodila na zkoušky, psala testy,... Tuším, že cca 70 % předmětů jsem zvládla, do dalšího semestru bych prošla, ale najednou jsem se přistihla, že jsem pořád položená v učebnicích (což je na VŠ samozřejmě normální), jsem protivná, unavená a nic se mnou tzv. není. Byla jsem to já, ale přitom jako bych to nebyla já. Těžko se to popisuje, nejsem psycholog, ale do dnes si pamatuji, jak jsem byla na zkoušce, kterou daný profesor schválně nedával a byl to ten typ, který chtěl přesné definice, přesná slova, která měl on v hlavě a ... obhajovala jsem si před ním zápočtovou práci o Tomáši Baťovi. Ten profesor, samozřejmě, že mou esej vůbec nečetl (opět celkem normální, i když Vás dusí a tvrdí něco) a zeptal se mě tehdy: Co Tomáš Baťa udělal nejlepšího ve svém životě? Vyjmenovala jsem mu jeho pohled na podnikání, zaměstnance,... a pak to přišlo. Daný pan profesor mě naprosto uzemnil jedinou větou. Prý, že se dobře oženil do bohaté rodiny. 

Možná to zní trošku zvláštně, když označím tuhle obhajobu eseje za jeden ze zlomových okamžiků, ale skutečně tomu tak bylo. Najednou jsem seděla doma v pokoji, koukala do stěny a na mysl mi stanula otázka, kterou jsem v hlavě měla delší dobu, ale pokaždé jsem ji zahnala někam do meziprostoru. Až ten den jsem udělala naprostý opak - otázku jsem vyslovila nahlas a dožadovala jsem se odpovědi. Je to na jednu stranu směšné a smutné, když člověk musí sám na sebe tlačit, aby sám sobě odpověděl, ale bylo to tak. No, a když jsem se tedy nahlas zeptala: "Co Ti ta škola dává?", začala jsem jmenovat:

• bere mi čas (dojížděním strávím pomalu víc času jak v lavici)
• až na výjimky mě žádný ze studovaných předmětů vlastně nezajímá
• prostředí školy, okolní prostředí se mi nelíbí
• většinu peněz, které si vydělám, musím dát na dojíždění a věci kolem

Když to teď čtete a vidíte takhle sepsané, je velmi pravděpodobné, že si říkáte: "Sakra. Proč na tu školu vlastně lezla?" A to je naprosto v pořádku :). Protože jakmile jsem se zeptala a upřímně si odpověděla (ne podle toho, co ode mě očekávalo okolí nebo dle toho, co by bylo správné či logické) a dala prostor taky svojí intuici a pocitům, studium jsem se rozhodla ukončit. Škola mi prostě nic nedávala a nehledejte v tom moc logiky nebo tak něco, jde o pocit uspokojení či jak to nazvat, s rozumem to nemá moc co dělat. I když samozřejmě... všechno souvisí se vším.

* ponecháno ve znění tehdejšího "Já"