MOJE CESTA K... (2. část)

Když jsem nastoupila coby asistentka pedagoga do mateřské školy, byla jsem nadšená. S dětmi jsem pracovala již dříve, nicméně zkušenost práce v kolektivu dětí v rámci předškolního zařízení pro mě byla zcela nová. Současně, spolu s novým prostředím a spoustou očekávání, jsem se vydala cestou studia pedagogiky. Škola, přímá zkušenost a můj přístup k práci, děti předškolního věku,... těšila jsem se, že mě studium a především pak každodenní setkávání se s dětmi a kolektivem dospělých v rámci předškolního vzdělávání posune dál. Těšila jsem se, jak budu moci každý den doslova "nasávat" všechno (některé "vychytávky" druhých, kteří je sbírali po mnoho let a mají s dětským světem dlouhodobé zkušenosti v rámci předškolního vzdělávacího systému; možnost teoretické poznatky ze studia převádět do praxe; dostávat přímou zpětnou vazbu od dětí; učit se novým věcem; zdolávat nové a nové výzvy na všech rovinách; posouvat svou schopnost komunikovat; rozvíjet svoje dosavadní znalosti a zkušenosti; těšila jsem se, že dostanu odpovědi na otázky,...) co mi přijde do cesty.

Ke psaní těchto řádků mě nepřiměla potřeba vracet se do minulosti. Pravdou je, že mi práce v rámci MŠ dala mnoho zkušeností a poznání. Zajímavostí pro mě osobně je fakt, že jsem se za čas strávený v MŠ naučila hodně o sobě samé, zjistila jsem mnohé o tom, kdo vlastně jsem. Práce v MŠ mi dala pochopení, zvýšila mou už tak poměrně širokou dávku trpělivosti, poskytla mi ještě hlubší vidění věcí v souvislostech, rozšířila moje schopnosti vnímání a empatie, prolomila moje komunikační bariéry, upevnila moje jisté názory, pocity a hodnotové standardy, naučila jsem se díky ní nejrůznější "oficiality", podílela jsem se na mnoha krásných projektech (některé jsem dokonce sama iniciovala),... byl to pro mě zkrátka čas, kdy jsem měla možnost se velmi intenzivně a na denní bázi setkávat s dětmi, pedagogy, nepedagogy a rodiči a hodně mi to dalo. Za tuto příležitost, zkušenost jsem vděčná, protože mě posunula mílovými kroky. Když se ohlédnu zpátky v čase - říkám si, že všechno bylo a přicházelo do mého života přesně tak, jak mělo. Děkuji všem (pakliže tyto řádky čte kdokoliv, s kým jsem se v té době setkala), že byli součástí mojí cesty - cestě k sobě.

A co mě vlastně přimělo k dnešnímu psaní pokračování "Moje cesta k..."?.

Odpovědí, je ŽIVOT sám, respektive včerejší povídání si s maminkou, studentkou a začínající asistentkou pedagoga v jedné osobě (to bylo, když jsem vstala, ihned po probuzení. A ano - toto povídání mi připomnělo i mou cestu, moje začátky v rámci předškolního vzdělávání). Plus mě v sepsání těchto řádků doslova utvrdil okamžik, kdy jsem dnes ráno zapnula sociální sítě a čekala tam na mě zpráva od maminky čtyřleťáčka. To už byl pro mě opravdu jasný podnět sednout si k počítači a začít myšlenku rozvíjet a dát jí nějakou formu.

Víte, z mojí zkušenosti je to vždycky o lidech. Lidstvo, lid, národ, společnost, vztah, sociální skupina, rodina,... všechny tyto zmíněné pojmy, názvy, slova mají jedno společné a to, že JSOU TVOŘENY JEDNOTLIVCI. Jednotlivec je utváří, jednotlivec je jejich hybnou silou, to znamená, že prvopočátek je tedy v každém z nás. Záleží na každém z nás. Jednotlivec buď žije, nebo přežívá. Jednotlivec buď je, nebo si myslí, že je. Jednotlivec buď..., nebo...

A protože, je to o každém každičkém z nás, tak si zde dovolím připomenout, že...

Jeden jediný úsměv, přátelské objetí, upřímnost, naše zachování se v jisté situaci, naše mlčení či naopak vyslovení myšlenek nahlas v daný okamžik, drobná změna v životě,... naše JÁ (naše energie, naše hodnoty, naše božství, naše smýšlení, náš přístup, naše chování,...) tvoří a ovlivňuje (ať už jsme si toho vědomi či nikoliv) nás, náš život, naše okolí, systém a celou společnost.

PAKLIŽE SE ROZHODUJEME SRDCEM nikdy to není málo, ale naopak - V PŘÍPADĚ, ŽE SE ROZHODUJEME SRDCEM - JE TO TO NEJVÍC, CO MŮŽEME SOBĚ, SVÝM BLÍZKÝM a SVĚTU DÁT.

* odkaz na video "Když dáš trochu lásky": https://www.youtube.com/watch?v=D77_97b8vZU

-VK-