Bylo nebylo

Na škatulky jsem nikdy moc "nehrála". Nicméně na stranu druhou, ještě před pár lety, byla jsem a současně nebyla (možná spíš a většinu času to druhé). Přesto, byly to velmi často právě děti, které mi pomohly si vzpomenout na to, co jsem již téměř zapomněla. 

Přiznám se, že jsem zpočátku při "práci" s dětmi měla strachy a velkou nedůvěru. Nedůvěru v děti. Prvních několik měsíců jsem měla tendence jim tzv. stát stále za zadkem. Nevnímala jsem je, ne opravdově. Byl to proces, nestalo se to z minuty na minutu, ale pak jsem jednoho dne pochopila, že jim můžu dát důvěru. Že jim dokonce mám dát důvěru a že, jak říká Jarda Dušek, je mám prostě nechat být. Ano, snadněji se to vždycky řekne, než vykoná, ale jakmile jsem k tomu došla a hlavně v okamžik, kdy jsem to absolutně přijala se začaly moje vztahy (nejen) s dětmi proměňovat. Postupně jsem přešla od bojů, potřeby řešit, chránit, předvídat atd. atd. k vnitřnímu klidu v jejich společnosti. Začala jsem je skutečně vnímat a mnohdy jsem se přistihla, že neučím já je (mimochodem - "Co já bych je vlastně měla v MŠ učit!?" - všechno důležité vědí již od narození), ale ony mne. Možná je přesnější slovo obohacení, vzájemné vnímání, které přináší přesně to, co v daný moment potřebujeme. Ne co chceme nebo si myslíme, že chceme, ale co skutečně potřebujeme. Děti umí přenádherně zrcadlit. Myslím, že proto je kontakt s nimi velmi dobrým "nástrojem", jak si navnímat na sobě samém, kdy jsem a kdy nejsem a promlouvám skrze ego. 

Jednoho dne, to jsem již byla nějaký čas na cestě, mi nebylo úplně dobře. Bylo období, kdy mně často bolela hlava a občas to přecházela i do stavů migrén. Byly to stavy velmi vyčerpávající a stavy, kdy jsem neměla chuť se vyhrabat z postele, natož být ve společnosti a už vůbec ne v práci. V minulosti jsem někdy brala růžový prášek, jenže (byť jsem po něm nesahala nikterak často a vždy, když...) přišel stav, kdy už ani ten se mnou nic nedělal. Byla jsem tedy v MŠ, všude spousta energie (hodně dětí) na jednom místě a já měla hlavu jako střep, bylo mi zle. Dřív jsem dělala to, že jsem se snažila děti chránit a neotravovat je, tedy jsem jim neříkala pravdu v oblasti toho, jak se cítím. Ten den jsem udělala výjimku. Jeden chlapeček se mě na koberci zeptal, jak mi dnes je a já mu přiznala, že mi zrovna dnes není úplně dobře a že mě bolí hlava.

Víte, co se stalo? 

Nestalo se vůbec nic. Říct pravdu totiž není selhání, ale jestli něco, tak obrovská odvaha. Nevím jak, ale asi se to nějak mezi dětmi rozšířilo a pak - jakoby nastal ve třídě klid. Najednou mi přišlo jako by se něco změnilo okolo, hlava mě však bolela ukrutně stále. Bylo mi však lépe, něco se změnilo. Byla jsem vděčná, nechápala, ale vděčná...

Seděla jsem na koberci a Boženka se svýma očima podívala do těch mých. Byl to zvláštní a silný okamžik. Naše pohledy se propojily. Najednou vstala z ničeho nic od hraček, se kterými tvořila příběh, přistoupila ke mně a ... (na pozadí se tehdy - během těch několika málo vteřin, došlo mi zpětně, něco odehrálo. Vlastně až dnes mi to úplně došlo, s odstupem let. Byla tam důvěra, ta už tam byla z dřívějška nějaký čas, ale pak tam nastalo to, že ona nějakým způsobem více pootevřela také moje srdce). Boženka mi beze slov přiložila svou dlaň na čelo a pak odešla. 

Racionálně a hlavou mi to v ten moment uchopit nešlo, moc jsem tomu tehdy nerozuměla, přiznávám, ale čemu jsem velmi dobře rozuměla (a my dospělí to tak hodně máme, že?) byl projev ve hmotě neboli důkaz. 

...hlava mě najednou bolet přestala.