Jak souvisí častá nemocnost u dětí s našimi přesvědčeními?

17.09.2022

Předvčerejšího dne mi přišel další podnět a na základě něj...

Několik let jsem pracovala v MŠ, nějaký čas také v dětské skupině a v dětském světě se pohybuji více než 15 let. Přesto si troufám tvrdit, že se stále učím a dozvídám něco nového (že bychom se snad, ostatně, učili po celý život? 😊). Čas od času mi přichází větší tzv. aha momenty - takový ten stav, kdy Vám věci do sebe tak nějak, jako by samy, do sebe zapadnou. Může to být formou věty, která k Vám přijde nebo situace, člověka atd.

Včera jsem si při rozhovoru s mamkou připomněla to, že když já jsem jako malá chodila do školky, když moje mladší ségra chodila do školky, tak mamka si na nás nebrala paragraf. Prostě nebrala. Zároveň nás nikdo jiný nevyzvedával, nehlídal - máma a táta byly a stále jsou (to se nezměnilo) pevným opěrným bodem v našem životě.

V dnešní době se v osobní i profesní interakci setkávám poměrně často s jakýmsi "obecným nastavením/přístupem", který...(a jsme zase u toho: normální je od slova norma; norma je to, co činí většina. Krátké zamyšlení: "Je to, co dělá většina vždy zárukou toho, že je to normální?").

Jedná s o to, že mnohé maminky (ale nejen maminky, celkově jsem to vnímala i v pedagogickém přístupu některých), že...

Jednak nám trochu ve společnosti a v rodinách pokulhává mužský přístup a element a zároveň ženský přístup a ženský element ve smyslu přirozenosti a bytí u sebe. My ženy např. přirozeně máme tendence více děti ochraňovat a opečovávat, strachovat se o ně. Kdežto opravdový muž, který je v rodině pevným bodem (a hlavně je skutečným mužem¨- dítě spadne a on prostě čeká, čeká až se zvedne a jede se dál. Žádná hysterie, dezinfekční ubrousky a pofoukat "bebíčko". Vezměte si, kolikrát jste jako máma zažila to, že jste si pomyslela, že když jsou děti s tátou (vlastní děti s vlastním tátou), tak kdo ví, co se tam děje a zda to vůbec přežijí. No a když jste se vrátila z práce, kafe s kamarádkou - přežili to všichni? Já myslím, že pokud máte vedle sebe opravdového muže, tak nejenže všichni ve zdraví přežili ten čas bez Vás, ale dokonce si ho dost možná hezky užili 😊. A to není o tom, že bez Vás je jim lépe (to už pozor, pokud toto vyskakuje příliš často a důrazně), ale je to o rovnováze, přirozenosti bytí a je to normální, že se občas potřebujeme na chvíli vzdálit od těch, které milujeme. Přílišné lpění je totiž nepodnětné, je podhoubím pro závislosti a žádná závislost (potřebuji se cítit nepostradatelná; potřebuji, aby mi ostatní dávali najevo lásku; potřebuji...)... teprve až když opustíme to nefunkční, teprve až když jsme ochotni to vůbec připustit, že nejsme třeba sami sebou a nežijeme v pravdě, teprve potom můžeme prostředí dětem měnit. Měnit skrze sebe sama.

Pokud nám dítě něco zrcadlí, zastavme se a zamysleme se nad tím, zda to není více o nás, než-li o něm. 

Dítě potřebuje jemnou, odpočatou, u sebe mámu a pevného, v pohodě, u sebe tátu.

Naše přesvědčení

Moje mamka je přesvědčená o tom, že za to, že jsme se ségrou nebývaly nemocné, může Juwital Forte (mimochodem - skvělá věc) a já připouštím, že "Juwík" má na tom, že jsme nebývaly nemocné svůj podíl, ovšem...

I ty nejlepší vitamíny, zdravá strava a já nevím, co všechno - nenahradí prostředí. Prostředí, ze kterého vycházíme, prostředí, do kterého se každý den vracíme. No a ono prostředí tvoří, a jsme zase u toho, dva lidé, dvě osoby, které mají nějaký vztah k sobě samým, dva lidé, kteří tvoří pár. Dva lidé, kteří se rozhodli přivítat na tomto světě další duši. Velmi záleží na tom, jak to ti dva mezi sebou mají - jako jednotlivci i jako pár.

Často pozoruji to, že některé maminky jsou vystrašené, vyždímané, snaží se, aby jejich děti byly šťastné a nic jim nechybělo. Ovšem neuvědomují si jednu zásadní věc - nemohu dát druhým to, co sama nemám. Další skutečností je, že ať už vědomě nebo nevědomě, dětem vždy předáváme kousek sebe sama (někdy dokonce pořádné kusy/pytle) ve formě svých vlastních přesvědčení, vzorců, strachů a nevědomých programů. Také nezapomínejme na to, že malé děti se nejvíce učí nápodobou a jsou velmi napojené, takže umí číst i mezi řádky a Vy nemusíte kolikrát říct ani slovo, cítí to. Líbí se Vám, co ukazujete a denně učíte svoje děti? Chcete, aby to měli stejně jako Vy nebo chcete opustit staré a nefunkční vzorce, které Vám již neslouží?

Není důležité to, kým jsme se stali https://www.cesta-vedomim.cz/l/10-4-2022/

Mnohem důležitější je to, KÝM VE SKUTEČNOSTI JSME.

Jedna úžasná žena mi nedávno řekla: "Dojde ti to, až ti to dojde." A taky mi připomněla, že: "Všechno má svůj čas." (tyto dvě věty vřele doporučuji nechat někde v paměti, protože při tendencích k sebemrskačství to dokáží poměrně hezky utnout).

Častá nemocnost, zdánlivě neřešitelné začarované kruhy, nepohoda a neustálé boje u dětí mohou být odrazem našich přesvědčení a našich nastavení. Pokud tohle pochopíme, je to první z kroků k vystoupení z toho, co nám již neslouží a nechceme žít.

PS: moje mamka v žila a stále žije v přesvědčení, že být zdravý je normální, že být v pohodě a klidu je normální. Jo a taky - vždycky měla vedle sebe Muže a teď nemyslím toho jakože muže, ale toho skutečného...

V.