MOJE CESTA K... (5. část)
Když jsem se začala setkávat se studenty druhého stupně v rámci matematiky, bylo to vlastně: "Pane Bože, Veroniko, ty ses zbláznila - ty a matika, to jako fakt!?."
Volba právě tohoto předmětu byla do značné míry ovlivněna tehdejším prostředím, ve kterém jsem se nacházela a byla poměrně pragmatická. Pokud je na matice něco super, tak to, že 1+1 = 2, pokaždý.
Trvalo měsíce, než jsem opustila jisté programy, než jsem přestala být nervózní a rozhozená před každým setkáním a utišila mysl. Abyste tomu rozuměli, Veronice nikdy škola nijak nevadila, jen její duše vždycky zaplesala u slohu, otevřených diskuzí či témat dotýkajících se psychologie. Veronika už jako dítě vnímala, že škola kolikrát není o škole, ale o něčem úplně jiném... Proto jsem také, byť jsem byla "v programu hodná holčička", přinesla jednou za čas domů poznámku.
Ale proč o tom mluvím...
Známka je číselným vyjádřením - může říkat všechno a zároveň nemusí říkat vůbec nic. Ano, přesně tak.
Ještě když jsem byla v zajetí svých programů v této oblasti, přišla ke mně studentka, které vycházelo 4-5. Již po pár setkáních jsem věděla (převedeno na čísla), že studentka je jedničkářka či max. dvojkařka. Byla jsem si tím absolutně jistá (u druhých jsem to uměla vidět vždycky daleko lépe než u sebe aneb "Pod svícnem je obvykle největší tma?").
Nicméně... moje intuice zaktivovala a já se nechala vést.
Důležité je říct, že bylo ke konci roku (cca 2-2,5 měsíce), kdy se naše cesty protly. A naše setkávání nebylo nijak intenzivní (jakože obden nebo tak). Prostě jednou týdně.
....konec školního roku a...
studentka měla na papíru "3". Ta trojka byla lepší a za tak krátký čas - bylo to pro mě fascinující. Navíc jsem věděla, že kdyby... (ale na žádné kdyby už vlastně nehraju, takže: všechno, v každičký okamžik, je přesně tak, jak má být :) ) Vždycky.
Jak to pokračuje na poli známek dále, to nechám na vaší fantazii, resp. hranicích ve vaší hlavě a programech.
Nicméně tímto příspěvkem chci říct: MATIKA, stejně jako cokoliv jiného, NENÍ ANI TAK O MATICE (dokonce možná vůbec?), jako o tom, do jaké míry nám prostředí dovoluje být SAMA SEBOU. Čím víc autopilotů, nevědomí, ega, patologií aj. kolem - tím je to pro nás coby děti,... no prostě to přebíráme nebo často nevíme, co s tím, což je pochopitelné, protože když hlásek uvnitř nás říká něco a učitelka ve škole něco, rodiče něco, stát něco,... Někdy z toho může vzniknout pořádný "maglajz".
Vnímám to tak, že když jste v roli studenta je to jiné. No a pak, v určitém čase, jsem přesvědčena, že pak to přechází plynule do toho, ZDA JÁ SI DOVOLUJI BÝT SAMA SEBOU a momentální prostředí/kulisy kolem v tom již nemusí hrát (avšak mohou) žádnou roli.
* na svět přicházíme vědomí