MOJE CESTA K... (3. část)

04.07.2022

Nebudu lhát...

Když jsem se poprvé ocitla přede dveřmi paní homeopatky, chtěla jsem se otočit a odejít. Pravdou je, že jednak prostředí na první pohled nekorespondovalo zcela s mou představou, ale hlavně a především - když už stojíte přede dveřmi, je to najednou skutečné, najednou se něco děje. Není to jen jako, není to jen možná, ale prostě to je a Vy víte, že máte svobodnou volbu a můžete odejít, stejně jako víte, že jste přesně tam, kde máte být. Všechno se ve Vás v ten jeden jediný okamžik mísí.

To je právě to... Naše mysl začne v takových chvílích zpravidla vymýšlet možné i nemožné příběhy, a to jenom proto, aby nebyla nahrazena, vypnuta byť na pár minut. A tak stojíte na místě a zvenku to může vypadat, že se nic jiného v ten moment neodehrává, ale pravdou je, že se v ten okamžik uvnitř Vás odehrává nespočet procesů. Svým způsobem bojujete sami se sebou. Je to stav, kdy chcete tak moc zůstat a zároveň toužíte po tom odejít.

Proč jsem nakonec neodešla?
Důvody byly dva:
a) moje povaha je taková, že je mi hloupé měnit něco domluveného na poslední chvíli.
b) byť nevím, kde se to ve mně vzalo, řekla jsem si: "Tak co? Maximálně přijdeš o 2-3 hodiny svého času a pár stokorun, co horšího se může stát?"

Víte, co je na investicích do sebe sama těžké? Někdy to sakra bolí a je to víc než jenom nepříjemné... Když se lidí zeptáte, kdo z nich chce změnu, zpravidla se přihlásí každý. Pakliže však svou otázku pozměníte na: "Kdo z Vás se chce změnit?", les rukou ochladne. Ano - změnu bychom chtěli všichni (kvalitní vztahy, více financí, hustější vlasy,...), ale přiznejme si, kdo z nás se chce změnit? Stejně tak je potřeba si říci, že změny vyžadují práci a přijetí zodpovědnosti za sebe sama. No a máme tu další překážku na cestě... Pravdou však je, že bez vnitřní změny, odvahy a notné dávky sebereflexe jsou změny v našem životě jen těžko možné. Aby se změnily věci/okolnosti/situace/lidé vnější, je nejprve potřeba začít u sebe. A to za nás nikdo jiný, než-li mi sami, neudělá. Ovšem jsou lidé, kteří nám mohou být na naší cestě oporou. Nemusíme být tedy na všechno úplně sami. Takové lidi poznáte překvapivě snadno - je Vám s nimi dobře a cítíte, že Vám mají co nabídnout. A je přitom jedno, jestli se jedná o paní prodavačku v obchodě, kamarádku či ... Prostě to poznáte.

Víte, dokud čtete, přikyvujete,... jste i nejste součástí procesu změny. Teprve až v okamžiku, kdy se to děje a promítá do Vašeho života, to je teprve zkouška. Zkouška toho, zda to sami se sebou myslíte skutečně vážně. Mnoho lidí v této fázi couvne a já se vůbec nedivím. V tomto procesu se totiž v jedné fázi dostanete do stavu, kdy jste úplně sami a do toho všeho jste tzv. v neznámých vodách a prostě víte/nevíte... víte tam někde uvnitř (přičemž hlásek může být velmi slabý až nepatřný), ale z racionálního hlediska vlastně vůbec nevíte. Velká zkouška...

...Ochromil mě strach. Strach ze změny, strach z neznámého, strach, že jsem se mýlila a že nic než to, co mi bylo celý život předkládáno jako neměnná pravda, neexistuje. Přišly pochybnosti. Když se ohlédnu nazpět, skutečně to bylo tak, že je to buď - anebo. Měla jsem pouze dvě možnosti - začít konečně vnímat svůj vnitřní hlas, intuici, otevřít se nebo nadále setrávat v tom, že pravda je jenom jedna, že je normální to, co mi tvrdilo okolí. Je tak snadné převzít pravdy jiných za své, je tak snadné se v dnešním světě ztratit a zapomenout na to, kým ve skutečnosti jsme.

Dnes vím, že jsem měla obrovské štěstí, že jsem natrefila nejen na skutečnou paní homeopatku (byť jsem tehdy o homeopatii nevěděla vůbec nic) a také jsem měla oporu v někom, kdo sice úplně tomuto nakloněn nebyl, ale zároveň mě vnímal a důvěřoval mi, i když to tak úplně nechápal.

Což mě přivádí k myšlence, že ne vždy se všechno musí jevit zcela racionálně, avšak... pokud Vám někdo i přesto v takový okamžik důvěřuje, je to od toho člověka to nejvíc, co Vám vůbec může dát. Dát důvěru, i když tomu sám nerozumím je velká věc.

Víte, první setkání jsem si nastavila tak, že nic neočekávám. Brala jsem to tak, že nemám co ztratit. Naslouchala jsem prostě a jen svému srdci, svým pocitům, své intuici, sama sobě. Dodnes jsem vděčná za to, že jsem měla možnost se setkat s paní F. Bylo totiž možná vůbec poprvé, co jsem cítila, že mě někdo skutečně vnímá. Ne moje tělo, to, co mám na sobě, ale mou podstatu, mou duši. Obrovská změna a obrovská úleva... a také potvrzení toho, co jsem roky vnímala, ale nedokázala jsem to pojmenovat. Zpětně to vlastně nechápu, že jsem se až téměř po třiceti letech začala setkávat s hloubkou, pravdivostí, něčím víc, než jen povrchem věcí.

Ten pocit byl neskutečný, to, že jsem mohla prostě jenom být, to, že někoho skutečně zajímáte... Tehdy (nebo možná malinko s odstupem) mi došlo, jak je důležitý záměr a to PROČ člověk věnuje svůj čas tomu, čemu jej věnuje. Jedině lidé, kteří jsou sami sebou, jsou otevření a věnují se tomu, co je naplňuje mohou vytvářet zcela jedinečné věci a hodnoty. Tohle ovšem není o logice či technických parametrech, je to o hloubce a pravdivosti. A ano - může se Vám (při kdysi dávno řečené větě: "Lidé by měli dělat to, co je baví") klidně stát, že na Vás pak někdo bude na své vlastní svatbě řvát, že nejste normální.

Spousta lidí je nastavená na neustálý boj, konflikty, MUSENÍ, předstírání,... jako na normální stav, který k životu přece patří. Respektive toto považujeme za ten život. Chápu to... jsme k tomu odmalička vedeni ze všech stran. Jsme k tomu vedeni, protože člověk, který neví, kdo je a člověk odpojený od sebe sama snáze bude plnit přání druhým, zasvětí svůj život všem a všemu jen ne sám sobě a skutečnému žití. Přitom - největší přidaná hodnota pro sebe sama i svět (naše vztahy, zdraví, práci, opravdové žití) je právě to, když si dovolíme být, prostě jenom být sami sebou v té nejčistší podobě.

Ne pro peníze, ne kvůli tomu, že to byl sen táty, ne protože to tak má soused, ne protože se to tak přece má... ale proto, že TOHLE JSEM JÁ.

-VK-

* Jsou lidé, kteří Vám mají co dát a jsou lidé, kteří nemají (už) co Vám nabídnout - takové lidi nepoznáte podle titulu, věku, společenského postavení či pracovní pozice. Můžete je však poznat na základě své intuice a pocitů. Pakliže Vás někdo znatelně od něčeho odrazuje, zvažte, zda to není proto, že dotyčný sám neměl odvahu vystoupit z toho, co mu již neslouží. Při své cestě buďte vlídní ke svému okolí a hlavně a především sami k sobě.

S láskou ~Veronika~
  
Vytvořeno službou Webnode
Vytvořte si webové stránky zdarma!