Jak to vnímám dnes

Řekla bych, že k tomu, o čem se chci dnes zmínit vedla dlouhá cesta. Vlastně ani nevím, jak to slovy popsat. Víte, dříve jsem sice měla pochopení, byla empatická a věděla, že každý z nás může uklouznout a že asi jen málokdo nikdo na své cestě životě neodbočí. Ale přiznám se, že na některá uklouznutí jsem pohlížela tak nějak...

A dnes jsem procítila, že jsme všichni jedno. Že není něco víc, nebo míň, že není lepší ani horší. Každý z nás někdy uklouzl a dost možná uklouzne zas. Někdo v něčem stejném, někdo v různých sférách, ale proto nejsme víc nebo míň. Někteří to vnímají tak, že jsme se sem přišli učit, dokonce možná jsme si to sami vybrali, co se zde budeme učit. 

Dnes jsem pocítila pochopení, ten stav, kdy prostě jen jste a máte pochopení - pro ostatní i pro sebe. K tomu mi dopomohl muž jdoucí kolem lavičky, který vypadal na první pohled jako bez domova. Ten muž šel a já tušila, že si sedne na lavičku. Normálně (a i mě to napadlo) bych se zvedla (protože milion věcí jako: bude po mně něco chtít a xy), ale něco mě zastavilo. Seděli jsme a já postupně vnímala. Pán nebyl nijak cítit. Něco si vytahoval nejspíš z tašky a nebyly to cigarety ani alkohol. A já najednou zjistila, že je všechno v pořádku. 

pochopení