"Já nemám lepidlo"

Představte si kupříkladu vyučovací hodinu v první třídě, třicet dětí a jeden jarní projekt. 

V určité fázi projektu bude potřeba, aby děti vytáhly zpod lavice či svého výtvarného kufříku lepidlo. Ony to ví, protože jste jim řekli již o přestávce, které pomůcky si mají nachystat (někteří mají samozřejmě již na lavici, řekněme, že většina. Pár jednotlivců však z nějakého důvodu nikoliv.)

No a pak, v okamžiku, kdy má lepidlo přijít na scénu - několik dětí začne nahlas, jiní potichu: "Já nemám lepidlo." Jeden, možná dva sedí mlčky. 

Proč uvádím zrovna tento příklad? Protože je běžný, ze života a děje se nejen u dětí, ale i u nás dospělých. Jde o to, že vyslovit nahlas: já nemám lepidlo může být prospěšné nebo také úplně o ničem - záleží na tom, jak to ŘÍKÁME a hlavně - jak s tím NALOŽÍME.

• Jedna skupina dětí bez lepidla danou větu zopakovala minimálně ještě třikrát. (skupina "opakujících")
• Další skupina dětí to vyslovila jednou a čekala, co bude. ("čekajících")
• Poslední skupina to vyslovila nahlas nebo mlčky seděla (nebo jen pro sebe tzv. pod nos). ("pro sebe říkajících")

Při práci (nejen s dětmi školního věku) často říkám: každá situace má mnoho/nekonečně mnoho možností řešení.

Jde jen o to si vybrat.

* Někdy pomáhá jen chvíle času navíc a děti samy najdou to nejlepší řešení pro ně samotné. Někdy pomůže začít vyjmenovávat základní možnosti (zde je někdo ponechá nebo doplní/upraví si dle sebe. Postupem času zcela vymizí: "já nevím", u některých pak naprostá odevzdanost a závislost na druhých. Když je to dětem umožněno, dokáží vymyslet věci/řešení, které nás dospělé kolikrát ani nenapadnou :). A to je paráda :).

S přáním poklidných jarních dnů
Veronika